O našem sboru si můžete přečíst v sekci O nás na hlavních sborových stránkách. Nicméně i tady máte mnoho informací, na které se můžete (ale proto, abyste nám rozuměli na kurzech, opravdu nemusíte) podívat.

Českobratrská církev evangelická

Českobratrská církev evangelická (ČCE) stručně zvaná evangelická existuje v dnešní podobě od prosince 1918, kdy brzy po vzniku Československé republiky došlo ke sloučení českých sborů církve reformované a luterské. Většina těchto sborů vznikla po vydání tolerančního patentu roku 1781, kdy bylo dovoleno těm, kteří zůstali věrni víře svých předků, aby se přihlásili k jednomu ze dvou evangelických vyznání. ČCE se svým názvem vědomě přihlásila k dědictví české reformace, která je spojena se jmény Mistra Jana Husa a Jana Amose Komenského a byla násilně přerušena v roce 1620. Jako znak naší církve se používá kalich s otevřenou biblí.

Pro evangelickou církev je charakteristické, jak značnou šíři názorů a pohledů připouští. Je to dáno především tím, že se opírá o bibli, která je sama dialogem mezi různými pohledy a důrazy. Evangelická církev se hlásí nejen k nejstarším křesťanským vyznáním, která jsou většině církví společná, ale také ke čtyřem reformačním vyznáním, která mají sice mnoho společného, ale přinášejí i odlišné formulace a pohledy. To vše se v rámci evangelické církve většinou snáší a doplňuje. Některé sbory mají více ráz reformované zbožnosti (směr, který se hlásí ke Kalvínovi), jiné luterské (směr, který se hlásí k Lutherovi a augspurskému vyznání). Mnoho prvků jsme přejali také z pietismu (důraz na osobní, niternou zbožnost). Setkáme se tu však i s prvky liberalismu (svobodný, na církevních dogmatech nezávislý způsob víry). Své místo tu však může mít i směr evangelikální, který klade důraz především na misii a osobní obrácení. Někde nechybějí projevy letniční zbožnosti (důraz na dary Ducha svatého). Pokud některý z těchto vlivů není příliš silný a konfrontační, je přijímán jako obohacení a příležitost ke spolupráci.

V současné době je ČCE největší reformační církev, která působí v České republice. Tvoří ji asi 130 tisíc lidí ve 258 sborech (farnostech). V čele každého sboru je volené staršovstvo a kazatel. Za členy sboru jsou považování všichni pokřtění evangelíci, kteří bydlí v jeho obvodě, a ti, kteří se ke sboru připojili. Křtí se buď malé děti nebo dospělí.

Jak žije evangelický sbor

Základem života evangelické církve je farní sbor. Tvoří ho všichni evangelíci, kteří žijí v určité oblasti. Celé území naší republiky je pokryto sítí větších či menších farních sborů a každý, kdo byl v evangelické církvi pokřtěn nebo do ní vstoupil, je považován za člena toho sboru, v jehož obvodu bydlí. Členství v evangelické církvi je otevřené všem, kteří o ně stojí. Jediným kritériem je víra v Ježíše Krista. Je přitom možné být členem evangelického sboru a současně zůstat v církvi, v které člověk vyrostl. Za své členy považujeme i ty, kteří se k církvi po léta nehlásí, ale vědomě z ní nevystoupili. Navzájem se oslovujeme bratři a sestry.

Středem sborového života jsou nedělní bohoslužby. Jejich základem je aktuální výklad biblického textu (kázání), v kterém hledáme Boží slovo pro náš každodenní život. Během týdne se v našich sborech scházejí menší skupiny dětí, mládeže i dospělých, při nichž se společně vzděláváme a povzbuzujeme ve víře. Evangelická církev svým členům nepředepisuje, jak a čemu mají věřit, ale snaží se je vést k vlastní odpovědnosti před Bohem.

Život farního sboru řídí staršovstvo, které tvoří bratři a sestry, kteří byli tímto úkolem pověřeni volbou při shromáždění celého sboru. Každý sbor si volbou povolává svého kazatele, což mohou být muži nebo ženy, kteří mají potřebné teologické vzdělání a jsou ochotni se tomuto povolání věnovat jako svému zaměstnání. Většina z nich má svou vlastní rodinu. Církev je službou Slova a svátostí pověří při tzv. ordinaci, kterou dává těmto lidem osvědčení, že tuto službu konají z pověření celé církve. Za svou práci pobírají kazatelé mzdu, kterou v současné době poskytuje z větší části stát. Své kazatele nazýváme faráři resp. farářkami, pokud pracují na sboru samostatně nebo jáhny resp. jáhenkami, kteří slouží jako pomocní kazatelé. Kazatelskou službu mohou příležitostně vykonávat i laici, tj. členové církve, u kterých církev poznala, že mají k této službě obdarování a schopnosti. Pokud takovou službu konají pravidelně, jsou k této službě církví ordinováni (ustanoveni) podobně jako kazatelé.

Bohoslužby

Středem života sboru jsou nedělní bohoslužby, při nichž se scházíme, abychom se společně setkali s Bohem. Bůh nás při nich navštěvuje ve svém slovu a při vysluhování svátostí. Účast na bohoslužbách nechápeme jako svou náboženskou povinnost, ale jako Boží pozvání, abychom obnovili a upevnili svůj vztah k Bohu a načerpali novou sílu ke každodennímu životu. Základem bohoslužeb je výklad bible, kterému tradičně říkáme kázání. Je to pokus nalézt v biblickém svědectví Boží slovo do dnešní doby a situace. Při přípravě kázání jsou využívány současné metody výkladu literárních textů. Příprava kázání je na jedné straně závislá na poctivosti kazatelské práce, její konečný výsledek je však věcí Ducha svatého. Jedině on může použít nedokonalá lidská slova k svému dílu a otevřít nejen ústa kazatele, ale i srdce posluchačů, aby ze shromáždění odcházeli proměněni Boží přítomností. Účastníci shromáždění se na bohoslužbách aktivně podílejí například čtením Písma, zpěvem a modlitbami. Svůj vztah k evangeliu a církvi potvrzujeme také finanční obětavostí - sbírkami. Kromě toho sbor připravuje během týdne řadu různých shromáždění a setkání pro různé věkové a zájmové skupiny (např. biblické hodiny, nedělní škola, konfirmační příprava atd.). Záleží na domluvě a nápaditosti účastníků, jak taková setkání vypadají a jaký mají program (setkání mládeže, klub maminek, seniorů atd.).

Jak hospodaříme s penězi?

Každý farní sbor samostatně hospodaří a stará se o svůj majetek. Má zpravidla svůj kostel či modlitebnu, faru nebo sborový dům. Jejich umělecká výzdoba je možná, ale neměla by bránit soustředění na zvěst evangelia. Každý člen sboru má povinnost přispívat na hmotné potřeby sboru finančními dary a podle možnosti i dobrovolnou prací podle svých schopností. Řadu práce konají v církvi dobrovolníci. Pouze na odborné a dlouhodobé úkoly zaměstnává církev vlastní pracovníky. Každý sbor má také odpovědnost za své okolí a snaží se vhodným způsobem zapojit do veřejného dění. Sociální práci na odborné úrovni koná církev prostřednictvím středisek Diakonie. Diakonie tvoří součást církve a bez ní je služba církve neúplná.

Organizace církve

Vše, co může sbor řešit na místní úrovni, spadá do kompetence staršovstva nebo sborového shromáždění. Pouze to, co se současně týká více sborů nebo celé církve, řeší volené orgány - jako jsou konventy, synody, seniorátní výbory a synodní rada. Pro větší přehlednost je církev rozdělena na 14 oblastí - seniorátů. V rámci seniorátu se řeší praktická spolupráce sousedních sborů. Každý sbor volí své zástupce na seniorátní konvent, který pak ze svého středu volí seniora (kazatel některého sboru) a seniorátního kurátora (presbyter některého sboru), kteří po určité období seniorát řídí a navenek zastupují. Podobně je řízena celá církev. Z každého seniorátu jsou zvoleni poslanci. Ti společně tvoří synod, který se schází jednou do roka a rozhoduje o nejdůležitějších otázkách, které se týkají celé církve. Synod pak volí synodní radu, v jejímž čele stojí synodní senior (kazatel) a synodní kurátor (presbyter), kteří zastupují evangelickou církev navenek a zabývají se úkoly, za které je církev odpovědná jako celek: např. služba v armádě, ve věznicích, práce ve sdělovacích prostředcích atd.

Evangelická církev působí především na území České republiky, ale pečuje také o několik českých sborů v zahraničí (Rumunsko, Ukrajina, Srbsko, Chorvatsko). Má velmi blízké vztahy s řadou církví v zahraničí, ať už jsou to církve reformované nebo luterské. ČCE je členkou Světové rady církví a podílí se na práci Ekumenické rady církví v ČR.

Proč není pouze jedna církev?

V rámci křesťanství postupně vykrystalizovaly tři samostatné tradice: římsko-katolická, východní (pravoslavná) a evangelická (protestantská). Všechny představují základní a rovnocenné modely křesťanského života, které se v průběhu dějin vytvořily. V základních věcech se shodují, protože vycházejí ze stejných kořenů biblického svědectví o Ježíši Kristu. V některých dílčích důrazech se však liší, protože různě rozvíjejí mnohotvárné svědectví prvotní církve. Východní církve jsou na západní církvi nezávislé od roku 1054. Dělící čára mezi římskými katolíky a evangelíky vznikla v 16. století během tzv. reformace, kdy snaha o nápravu církve vedla nejen k potřebným změnám, ale způsobila také její rozdělení. Mnohé dřívější odlišnosti jsou však dnes již odstraněny a mnohé hořkosti uzdraveny.

Vzhledem k tomu, že většinu křesťanů v naší zemi tvoří římští katolíci, jsou evangelíci jako menšina často vnímáni pouze ve své odlišnosti. Ve skutečnosti tvoří svébytný útvar, který samostatně rozvíjí apoštolské svědectví a vytváří i vlastní kulturní tradice. Ty jsou patrné zejména v severských zemích, kde tvoří protestanti většinu obyvatelstva. Podobně je tomu s pravoslavím, které je většinové v řadě zemí na východě. Pokusíme se zde stručně a zjednodušeně naznačit, z čeho pramení základní rozdíly mezi evangelickým a římskokatolickým pojetím církve a zbožnosti.

Jaké jsou největší rozdíly mezi evangelickou a katolickou církví?

Evangelická zbožnost buduje víru více na osobním vztahu k Bohu než na příslušnosti k církvi. Každý věřící je před Bohem zodpovědný sám za sebe. Nemůže se odvolávat na poslušnost církvi, ale pouze na Boží slovo dosvědčené Písmem. Vzniká tak sice nebezpečí, že si bude každý vykládat Písmo po svém, ale o tom, který výklad je správný, rozhoduje v evangelické církvi celé společenství církve. Římskokatolická církev se ve výkladu víry opírá o to, co učí biskupové v čele s papežem. Církev tak slouží ve větší míře jako prostředník mezi člověkem a Bohem. Prostřednictvím sedmi svátostí zprostředkovává lidem Boží dary a učí je životu podle Boží vůle.

Dalším rozdílem je autorita bible. Pro evangelíky je to jediný a postačující základ jejich víry. Co není v bibli výslovně ustanoveno, nepovažuje evangelická církev za podstatné a mnohé z toho, co se v průběhu staletí v křesťanství objevilo, odmítá. K některým tradicím se však postupně vrací (církevní rok, bohatší liturgie, obrazy v kostele, společný život křesťanů v komunitě atd.). Katolická církev se také opírá o bibli, ale za stejně závaznou považuje i starou církevní tradici, která v bibli výslovně obsažena není. Patří sem například modlitby ke svatým, podíl Panny Marie na naši spáse, pravomoc římského biskupa nad celou církví, způsob přítomnosti Ježíše Krista při večeře Páně, vznik ostatních svátostí atd. Napětí vzniká také tam, kde římskokatolická církev obsah víry dále rozvíjí a nově formuluje dogmata, která považuje za nedílnou součást křesťanské víry (např. nanebevzetí Panny Marie).

Řada rozdílů je i v oblasti etické. V evangelických církvích je každá situace vnímána jako jedinečná a člověk se musí rozhodovat podle svého svědomí. Evangelické církve většinou nestanoví přesně daná pravidla chování, ale vydávají obecná doporučení na základě studia Písma a současných odborných poznatků, v kterých nabízí svým členům vodítko pro jejich rozhodování. Katolická morálka vychází více z pevně daných etických norem, které jsou konkrétně rozpracovány v tzv. církevním právu, které stanoví, jaké jednání je přípustné a co je považováno za hřích.

Dalším rozdílem je pojetí církve. Evangelická tradice očekává působení Ducha svatého „zdola“. Církev podle ní vzniká a žije tam, kde se věřící lidé shromáždí a společně žijí ze zvěsti evangelia. Ze svého středu si pak volí kazatele, kteří jsou ke službě zvěstování slova a vysluhování svátostí církví ustanoveni (ordinováni). O zásadních věcech evangelíci rozhodují ve shromáždění zástupců volených z jednotlivých sborů. Ti slibují, že se ve svém hlasování budou řídit svým svědomím a poznáním Boží vůle. Římskokatolická tradice vychází z přesvědčení, že Duch svatý působí „shora“, tj. od Krista k apoštolům a jejich nástupcům - biskupům. Ti jsou zárukou pravosti církve. Pro římsko-katolickou církev je důležité přesvědčení, že víra se předává a církev existuje v nepřetržitém řetězu od apoštolů přes první biskupy až k dnešním biskupům (tzv. apoštolská posloupnost).

Evangelické církve netvoří jednotnou organizaci jako církev římskokatolická. V katolické zbožnosti sice existují také různé směry a tradice, ale všechny spojuje autorita biskupů a papeže. Evangelické církve nedokázaly podobnou jednotu udržet a rozdělily se v průběhu staletí na mnoho směrů a samostatných církví. Z evangelických církví se např. vydělily tzv. evangelikální církve, které kladou větší důraz na misii, osobní obrácení a kázeň každého křesťana. Letniční církve více zdůrazňují dary Ducha svatého.

Dojde někdy ke spojení církví?

Rozdělení církve je nutno chápat jako důsledek lidského hříchu. Přesto může přinášet i některé pozitivní prvky. Žádná církev dnes nemá „monopol“ na podobu víry a mohou se tak vedle sebe uplatnit různé důrazy, formy a bohatost života vyrůstajícího z evangelia. Různá teologická pojetí a způsoby zbožnosti se nemusí vylučovat, ale navzájem doplňovat a obohacovat. Jednotu církve, kterou si Ježíš přál, není tedy třeba hledat v její uniformitě a organizačním sjednocení, ale spíš ve vzájemném uznání a společném slavení svátostí. Úsilí o jednotu církve je cílem tzv. ekumenického hnutí (od slova oikumené = veškerý obydlený svět).

Mezi evangelickou a katolickou církví se dnes v mnoha oblastech se rozvíjí plodná a nadějná spolupráce. Je možné to pozorovat zejména v biblických vědách, kde dochází k postupné shodě při výkladu Písma. Nadějná je však i spolupráce v armádě, vězeňství, sociální oblasti a sdělovacích prostředcích. V ekumenických rozhovorech však někdy činí problém oficiální stanovisko římskokatolické církve, která chápe sebe samu jako jedinou právoplatnou pokračovatelku Kristovy církve. Podobně vidí samy sebe i církve východní - pravoslavné. Ostatní křesťané jsou pro ně odloučeným společenstvím, kterému není v plném slova smyslu přiznán statut církve. Budoucí jednota je chápána jako obnova plného společenství všech křesťanů v jedné katolické - všeobecné církvi.

Evangelíci chápou svou církev jako součást jediné Kristovy církve, kterou nelze viditelně ohraničit a ke které patří všichni, kteří upřímně vyznávají Ježíše Krista. I když dáváme přednost evangelickému způsobu zbožnosti a podobě církve, nečiníme si nárok na výlučnost. Stejný podíl na naději Božího království přiznáváme i ostatním církvím, pokud se hlásí ke Kristu, k Písmu a nejstarším křesťanským vyznáním. Cíl budoucí jednoty nevidíme ve splynutí církví ani v návratu do církve římské, ale ve spolupráci, důvěře a vzájemném obohacení z těch tradic, které mají oporu v Písmu. Za jeden z prvních kroků k této jednotě je možno pokládat vzájemné uznání křtu a v budoucnu by se jím mohlo stát i společné slavení stolu Páně.